Sklářská huť TOMI

Šmíd Zdeněk

 
 
 

Český popis

Český popis

Český popis

Český popis

Český popis
 

Kořeny evropského sklářství, sklo starověké a sklo raného středověku

Sklo vznikalo postupně v době bronzové během 5. a 4. tisíciletí př. n. l. jako vedlejší produkt keramické výroby. Přímým předchůdcem skla byly sklovité glazury, které pokrývaly keramické šperky a nádoby. Prvenství ve výrobě skla patří východnímu středomoří a nikoliv Egyptu jak se dlouho předpokládalo. První skleněné předměty byly opakní korálky různých barev. Nálezy takovýchto korálků se v Sýrii datují již do 5. tisíciletí, zatímco v Egyptě je jejich výskyt doložen až kolem poloviny 4. tisíciletí. Také nejstarší známé fragmenty dutých nádob jsou asijského původu - pocházejí z Mezopotámie z konce 16. století př. n. l. Téměř všechny nádobky se v tomto období tvarovaly technikou na pískové jádro a jejich velikost se pohybovala okolo 10 cm. Během 1. století se sklo syrského charakteru postupně šířilo po celé říši římské, neboť syrští skláři sklo nejen vyváželi, ale též zakládali sklárny mimo Sýrii, nejprve v Egejské oblasti a později na území dnešní Itálie, Francie a v Porýní. Ve 2. století pronikali ještě dále - do oblastí odpovídajících dnešnímu Španělsku, Belgii, Nizozemí, Švýcarsku a Británii. Tím se stalo, že vývoj sklářství probíhal v prvních třech stoletích naší éry ve východní a západní části Středomoří zcela analogicky a jen málokteré typy skla můžeme prohlásit za příznačné pro určitou oblast. Migrace sklářů ustávají a výroba západní se začíná odlišovat od východní především ve tvarech, které vznikly až ve 4. století. Na západě pak dominuje Porýnská produkce v Kolíně nad Rýnem, která s velkým uměním rozvíjí hutní dekory známé již z východu: natavená hadovitá vlákna (většinou s kontrastem barevného vlákna) nebo různé druhy nálepů. Ve 4. a hlavně v 5. století se v celé západořímské i v kolínské výrobě projevovaly patrné změny související se všeobecným úpadkem zanikající římské kultury. Obecně lze však říci, že římská technologická tradice doznívá ve sklářské výrobě západní Evropy až do konce 1. tisíciletí našeho letopočtu, kdy dochází k zásadnímu odklonu od antické technologie - mizí sklo sodné, zřejmě pro nedostatek dovážených surovin a objevuje se sklo draselné, při jehož výrobě bylo použito jako tavidla drasla z popela lesních porostů. Touto technologickou změnou byl položen základ k odlišnosti skla zaalpského od skla z oblasti středozemí. Na severu se z pozdně franckého skla vyvíjí "lesní sklo" - draselné sklo zelenavé barvy, zatímco Itálie a jí ovlivněná výroba zůstávají věrny sklu sodnému.

Sklo vrcholného a pozdního středověku

Duté sklo z období karolínského a otonského se v archeologických nálezech téměř nevyskytuje. Výjimkou je pouze vikingské sklo ze Skandinávie, Anglie a Holandska. Podle písemných pramenů však hlavními středisky sklářské výroby zůstávají sklárny v severní Galii a Porýní a odtud se dováží sklo do Anglie, Holandska, severního Německa a Skandinávie. Také lesnatá oblast na francouzsko-belgické hranici patřila zřejmě k místům, kde středověká výroba přímo navazovala na antické kořeny. Od 9. až do 12. století byla evropská sklářská výroba vázána nejčastěji přímo na kláštery, v nichž se uchovávaly technologické znalosti starověku. K postupnému rozvoji evropského sklářství dochází koncem 12. a hlavně ve 13. století. Kořeny této proměny musíme hledat již v 11. století, kdy díky křížovým výpravám, které do jisté míry vymanily Evropu z izolace od východního světa, dochází k obnovování obchodních a kulturních styků s Blízkým východem. Na vzory z Předního východu navazují nejstarší v rukopisech vyobrazené láhve z 11.-12. století, charakteristické svým kulovitým a štíhlým vysokým hrdlem, které se našly v jižní Francii a v Itálii. V západní a střední Evropě ve 12. a 13. století vznikají kromě klášterních hutí tzv.lesní hutě- stěhovavé sklárny, které se v oblastech s hustými lesními porosty přesouvaly za dřevem a byly tak často předvojem kolonizace neobydlených horských krajin. Geografické podmínky pro vznik lesních hutí byly zejména v Lotrinsku, Hesensku, Durynsku a v Českém lese. Lesní sklárny produkovaly většinou již zmiňované lesní sklo- zelenavé, s bublinkami a nečistotou ve sklovině, jež byla způsobena minimálním čištěním surovin. Ve 13. a 14. století se v širší míře rozvíjí výroba nápojového skla. Mimo různých forem kutrolfů jde o číše a číšky zdobené různými dekory. Tyto vyúsťují ve 2. polovině 15. století ve známý krautstrunk (velké plastické nálepy) a v 16. století pokračuje jejich postupná tvarová přeměna v römery. Je nápadné, že se jak krautstrunky, tak později i römery vyrábějí téměř výhradně ze zeleného skla. Tato tradice nepochybně souvisí se starým názorem, že zelené sklo je zvláště vhodné při podávání bílého rýnského vína.

Sklo 16.-18. století

Na sever od Alp se od 16. století hojně rozšiřuje lesní sklářství. V západní a střední Evropě bylo především řemeslem venkovským přičemž se vyráběly tradiční tvary tradiční technologií. Lesní sklárny vyráběly sklo zelenavé barvy s častými bublinkami, což bylo způsobeno nedostatečným čištěním potaše a písku.Renesanční prvky se u lesního skla objevují od 2.poloviny 16. století. Ve srovnání s drahým benátským sklem bylo však toto přístupné velké většině spotřebitelů - hlavně středním měšťanským vrstvám. Tvary středoevropského lesního skla byly mimo Německa a Čech oblíbené i v Holandsku, Francii a ve Skandinávii a svůj rozmach slaví až do 18. století. Nejčastějším tvarem v 16. století je soudkovitý krautstrunk, römera válcovité vysoké číše - tzv.stangenglas. Tyto vysoké nádoby se často podávaly kolem stolu a bývaly zdobeny spirálovitě ovinutými vlákny (bandwurmglas) nebo vlákny ve vodorovných pásech (passglas). Tyto pásy pak ukazovaly, kolik má každý "povinnost" vypít. Pohár s velkou zaoblenou kupou, dutým dříkem válcovitého tvaru a zvonovitou - nejčastěji vinutou nohou se nazývá römer. Jeho název pochází nejspíše ze slovesa roemen - slaviti a původně asi představoval pohár pro slavnostní přípitky. Po roce 1630 se začínají na römerech objevovat pro ně typické nálepy ve formě malin, které byly tvarovány razidlem. Römery se hojně vyskytují na malbách holandských malířů 16.a 17. století. Mezi kuriozní typy německého skla 17. století se řadí tzv.Daumenglas. Jedná se o sklenice s několika prohlubněmi, do kterých se vejdou prsty a piják se nemusí obávat, že by mu sklenice vyklouzla z ruky.

Zajímavosti

Ze středověkých vyobrazení stolování (např. náměty Poslední večeře, výjevy ze života světců a scény z rytířských eposů) vysvítá, že se často i u stolu pilo z láhve. Velmi populární nádobou byla picí láhev s hrdlem splétaným ze dvou a více rourek, rozšířená zejména v Německu, kde byla nazývána  kuttrolf, případně angster. Navazovala na syrské vzory. V antice však sloužily podobné nádoby jako schránky na parfémy a na jihu Evropy si podržely tuto funkci i ve středověku a v renesanci. Poprvé je kutrolf v Německu zmíněn roku 1220 v eposu Willehalma jako "gutteral" na víno. Ve 14. století jsou kuttrolfy známy i ve Francii, v 16. a 17. století se vyráběly v Benátkách; nikde však nedošly takové obliby jako v Německu, kde je dokázána dokonce masová produkce kuttrolfů ve Spessartu již roku 1409. Jako láhve na víno a pálenku se kuttrolfy běžně užívají ve střední Evropě hluboko do 17. století, doznívají dokonce v 18. a 19. století v lidovém skle.

Výroba skla

Sklo se vyrábí z písku tavením ve sklářské peci za pomoci alkalických tavidel, tj. látek, které tavení písku usnadňují. Chemicky je sklo křemičitan. Jeho hlavními složkami jsou tedy oxid křemičitý (70-75%) a oxidy - sodný nebo draselný. Další důležitou složkou skla je oxid vápenatý, který je stabilizuje. Vlastnosti skla se mění podle jeho složení.Sklo sodné je měkké a tvárlivé, tuhne poměrně pomalu a proto je lze dlouho složitě tvarovat. Všechna antická skla byla sodná, stejně tak i sklo benátské a sklo v benátském stylu od 15. až do 18. století. Na sever od Alp se ho používalo jako tavidla od 11. století.Sklo draselné je tvrdé. Nejdříve se z něj vyrábělo zelenavé lesní sklo a po zvládnutí technologie čištění a odbarvování také sklo křišťálové.

Přírodní barva skla je podle různých nežádoucích příměsí (především sloučenin železa) nazelenalá nebo nahnědlá. Teprve čištěním a odbarvováním skla se získá sklo čiré. Oxidy kovů barví sklo nejrůznějším způsobem: železo podle mocenství nazeleno nebo nahnědo, měď zeleně, modře a červeně, kobalt modře, zlato rubínově červeně, nikl a mangan fialově, chrom a uran zeleně a síra žlutě.

Sklářská píšťala byla vynalezena ještě před změnou letopočtu a stala se základním sklářským nástrojem nezměněným až do dnešní doby. Tímto vynálezem, který se zřejmě právem přičítá Féničanům, se výroba skla mnohonásobně zrychlila, zjednodušila a zlevnila. Tekutou sklovinu nabíral sklář na dutou píšťalu a střídavým foukáním a vyvalováním na mramorové desce z ní vytvářel baničku. Baňka byla stále nahřívána, aby zůstala vláčnou, nabírala se na ní další sklovina a tvarovala se různými nástroji a pomocí formy a byla pak základem každého foukaného výrobku. Baňku můžeme vrstvit různě barevným sklem, roztáčet do okenního terče nebo fouknout do dvoudílné dřevěné formy, která určí její tvar.

Tzv.optický dekor vzniká fouknutím baňky do žebrované nebo jinak reliéfně zdobené formy, reliéf však dalším rozfouknutím ztrácí svou plastičnost a místy je patrný jen opticky. U pece se sklo také zdobí natavováním tažených vláken, štípaných lístků, křidélek, hřebínků atd.

Sklářské hutě

Nejdříve se sklo tavilo v otevřených jámových pecích, poté se ale technologie tavení postupně zdokonalovala a již v době římské byly známy velmi dokonalé typy pecí. V nejstarších dobách se sklo tvarovalo navíjením na hliněné jádro, stavováním z kousků barevných tyčinek (sklo mozaikové a millefiori), vybrušováním z bloku skla a tavením skleněné drti ve dvoudílné formě nebo metodou na ztracený vosk.Teprve v 1. století před naším letopočtem byla vynalezena technika foukání skla sklářskou píšťalou. Informace o počátcích sklářského řemesla v Českých zemích sahají do první poloviny 13. století. Existence nejstarších sklářských hutí na našem území byla dokázána zčásti písemnými prameny a zčásti povrchovými výstupy v terénu. Pomocí těchto byly získávány doklady o vybavení a uspořádání hutí, jejich umístění v krajině o způsobu tavení skal a jeho zpracování. Sklářské hutě potřebovaly pro svou funkci dostatečnou surovinovou základnu. Byly proto situovány v nezalidněných horských oblastech, kde byl dostatek dřeva. Každá huť se zpravidla skládala ze třech různě velkých pecí. Největší pec byla pecí tavící a dvě menší byly pravděpodobně pecemi pomocnými. Jejich přesná funkce není známa, ale snad byly používány k temperování pánví, chlazení výrobků, nebo k sušení sklářského kmene. Nejstarší sklářské pece byly jednoduché objekty kruhového půdorysu zbudované z kamene a jílu. Mívaly zaklenutou horní část, která vznikla dusáním kvalitních a žáruvzdorných jílů. Ve 13. století měly hutě jednoduché dřevěné přístřešky. Mezi nálezy jsou i zlomky technické keramiky - zlomky pánví, mísovité nádoby na tavení skla, malé pánvičky na tavení malého množství skla jiné, například modré barvy, používané k plastické výzdobě nádob. Nářadí starých sklářů v 13. století není známo, byly nalezeny jen malé fragmenty sklářských píšťal. Ve 14. století se půdorysy tavící pece mění na podkovovitý, později až na obdélný tvar. Zdokonalováním konstrukce tavící pece chtěli skláři dosáhnout co nejlepšího teplotního režimu, který ovlivňoval délku tavby a výši teplot a tím následnou kvalitu skla. I přes tyto změny technologický proces foukání skla zůstává ve svém základním principu po staletí stejný, avšak probíhá na vyšší technologické úrovni.

 
 

Copyright © 2008++ Design & Web zpracoval Zdeněk Šmíd